Voltaire, Francois-Marie Arouet (1694-1778). Francouzský filosof. Voltaire nastavil Francii a celému světu "zrcadlo svobody", kterým byla podle něj Anglie. Ale na rozdíl od MONTESQUIEUA, který chválil Anglii podobným zpusobem, V olÚir~ nevěřil, že by Francouzi měli napodobovat anglický ústavní systém. Voltairovy politické představy byly "anglické" jen v tom smyslu, že byly odvozeny z četby Francise BACONA a Johna LOCKA. Pod Baconovým vlivem Voltaire vytvořil něco, co jeho kritikové považovali za dokonalejší versi bourbonské these royale ze sedmnáctého století, totiž tezi, že dobrá, spravedlivá a pokroková vláda je možná jedině ve formě silné centralizované moderní monarchie, nezatížené zbytky středověku a nezcizitelnými zájmy. Ve Voltairových očích byly ve Francii těmito zbytky středověku především církev, šlechta a svrchované soudní a zákonodárné provinční dvory zvané parlements, které, jak Voltaire často zdůrazňoval, neměly nic společného s "parlamentem" voleným anglickým zákonodárným shromážděním. Zatímco Montesquieu považoval parlements a církev za překážky stojící v cestě královskému despotismu, Voltaire je považoval za hlavní nástroje útlaku ve Francii. Magistráty a duchovenstvo, nikoliv královská vláda, mučili a popravovali náboženské heretiky, pálili knihy a pronásledovali spisovatele, jako byl on sám.
Voltaire byl v mládí pokořen francouzskou šlechtou ve střetu s Rohanem-Chabotem, a proto se stal celoživotním odpůrcem všech forem aristokratických zájmů a odvážným obhájcem zájmů buržoasie. Jeho nepřátelský vztah k církvi byl daleko mírnější i když zesměšňoval tradiční náboženství, nestal se nikdy atheistou. Byl spíše deista a vystupoval dokonce i jako ochránce jezuitů. Jeho pobyt na dvoře Bedřicha ll. Pruského, kde se snažil hrát roli filosofického rádce osvíceného panovníka, skončil fiaskem. Voltaire zjistil,.že král si nepřál poradce, ale pochlebníka. Přesto zůstal royalistou a dál se snažil přesvědčit francouzského krále, aby zrušil parlements, i když se liberální mínění ve Francii z velké většiny postavilo na jejich stranu. V posledních letech života strávených v Ženevě a jejím blízkém okolí se Voltaire stal aktivním ~toupencem demokratických hnutí, která v tomto městě probíhala. Pro Francii si demokratickou vládu nepřál - stejně jako si nepřál republikánskou vládu obecně - ale věřil, že v malém švýcarském městském státě s dlouhou tradicí lidové vlády je demokracie tím nejlepším možným systémem. Střídavě podporoval požadavky příslušníků střední třídy proti patricijským ženevským vládcÍ1m a nároky chudších tříd proti nadvládě střední třídy. V této souvislosti vytvořil velkou řadu "levicových" a rovnostářských pamtletů, které je třeba chápat jako nositele poselství pro Ženevany, nikoliv pro Francouze. Bylo by chybou považovat je za důkaz Voltairova přechodu k republikánství a demokracii ve vztahu k vládě jeho vlastní země.
Voltairovým hlavním přínosem k vývoji politického myšlení je jeho obhajoba TOLERANCE a lidských práv. Jako filosof nebyl originální - teoretický základ jeho argumentace vychází z Locka, i přes rozpor mezi Lockovou whigskou politikou a etatismem Voltairova dalšího oblíbeného anglického učitele Francise Bacona. Co však Voltairovi schází na originalitě a myšlenkové jednotě, to mu vynahrazuje výmluvnost, vitalita a styl. Byl asi nejvlivnějším a nejčtenějším spisovatelem své doby. Krátce před smrtí, ve věku osmdesáti tří let, byl v pařížské opeře svými obdivovateli "korunován" císařem říše literatury; ostatně literaturu vždy považoval za významnější a universálnější království než království politiky~ (Viz také FRANCOUZSKÉ OSVÍCENSTVÍ.) MC

odkazy
Voltaire, F.-M.: Oeuvres complete~' de Voltaire. Paříž: Bureau de Siecle, 1867-1870.
_: Candide, přeJ. R. Krátký. Praha: Hynek, 1994.
literatura Gay, P.: Voltaire'~' PoUtics. Princeton, New York: Princeton University Press, 1959.
Mason, H.: Voltaire. Londýn: Granada, 1981.
Wade, 1.0.: The Intellectual Development of Voltaire.Princeton, New York: Princeton University Press, 1969.